Srpen 2015 Klasika.
Slíbili jsme Šejnovi Chvojnici, tak jakýpak copak. Vezmeme to od Mohelna, projdeme údolí řeky Jihlavy. Pod Templštýnem přelezeme ke kiosku pod Ketkovák na Oslavu a v neděli ráno podél Chvojnice domů. Starý Vlk chce jet taky a tak pojedeme vlakem, autobusem. Pěšky jen v nejnutnějším případě.
Den první:
Vyrážíme už v 15:30 vlakem z Rantířova. V Jihlavě se přidává Miloš se Šejnou. Osobákem, rychlíkem, osobákem. Je nám to v celku jedno. Hlavně ať stihneme autobus z Tetčic do Mohelna. "Autobusem na čundr", brání se Píďa. "Kdybych šel pěšky, už tam dávno budu", protestuje Standa. "To musí být hodně daleko, když už jedeme čtyři hodiny. Za tu dobu bych dojel do Berlína." V Mohelně je jen jedna hospoda, večer se tady hraje a je tady vzorná obsluha. Kytaru a mandolínu necháváme ve futrálu. Dnes hrajou profíci. Pantoflíkáři, nebo tak nějak. Navazujeme kontakt s místníma, pijeme Starobrno a vedem moudrý řeči, jak se na pátek sluší. O půlnoci se loučíme se Mohelnským Zejděnkou a odcházíme do stepi spát. Vedle nás svítí kráva a za řekou halogény a červená varovná světla Dukovanské atomové elektrárny. "Co tady děláme?", ptá se Miloš. Dělám, jako že neslyším. "Dobrou noc".
Den druhý:
Jsme všichni? Kamarádi vylejzají ze spacáku. Támhle na cestě vedle boudy spí Šejna. "Jdu k Vietnamci pro pivo", hlásí Píďa. Snídáme a vymýšlíme program na dnešek. Naučná stezka Hadcovou stepí, po červené podél Jihlavy na Templštejn a večer přesun na Oslavu, pod Ketkovák, do kiosku. Držíme se plánu k prvnímu otevřenýmu kiosku. Domácí doporučují brodit, my volíme suchou nohu. Chyba. To není cesta pro nás, to je stezka pro kamzíky. Zcela vyčerpáni měníme plán. Podle mapy je to ke kiosku jen šest kilometrů. "Neptejte se jich na cestu. Pak vypadám jak blbec", napomíná nás Standa a podle přístrojů se suneme do Senorad. Pivo, řízek, vařky nebo smažky (veřené brambory nebo hranolky), káva. "Tady z toho mraku pršet nebude", říká mladá hospodská. U kiosku živo. Kytary, zpěváci. Na rozdělání ohně to nevypadá. Píďa nám chystá zelenový mišmaš, dochutil ho pískem ze země a octem z kiosku. Klauz vytahl mandolínu, harmoniku a já kytaru. Chvilku hrají kamarádi u kiosku, chvilku my. Spát jdu na naše starý místo u cesty. Usínám a od kiosku slyším "Val, val, val". To Šejnu s Píďou posílají spát.
Den třetí:
Co se to dějě? A co že to včera říkala hospodská? Že tady neprší, že to Dukovany rozeženou? "A tady ty hromy a blesky to je co"? Pro jistotu balím celtu, spacák a spím jen tak, opřený o strom. Kap, kap, kap. A je to tady. Kdo uteče, nezmokne. Místa u kiosku chráněná před deštěm jsou obsazený. Zalejzám pod slunečník. Za chvíli si přisedává Klauz, Pofín a Miloš. Co teď? Je šest hodin, prší. "Jdu na autobus", rozhoduje se Klauz. Mám jít s ním, nebo mám počkat, až přestane? Nevím, jdu a pak zase nejdu. Jsem nerozhodnej. V polovině cesty do Senorad dávám zpátečku. Takhle se z čundru neutíká. Vracím se ke kiosku. Začíná individuální plán. Píďa se Šejnou zůstavají. Pofín, Miloš a já jdeme do Ketkovic. Standa se balí a že prý nás dožene. Nedohnal. Jeli jsme v jedenáct vlakem domů.
Jaký to bylo?
"Česťu vytáhnete týden před čundrem na Šumavu a ten potom na klasiku nejede". "Pořád jen chodíte. Děláte si každej, co chcete". "Od kiosku se odchází a vy jste utekli". "To není klasika, to jsou závody", zhodnotil Šejna čundr. "Měl pravdu???". Ahoj.