Květen 2013.
Roštejn nebo Rokštejn. Už tři noci nespím a vymýšlím termín a trasu. Někam, kam vedou koleje, kde budou výhledy, kde nebude pršet a kde bude večer otevřeno. Ze dvou variant vybírám tu lepší. Rokštejn. Termín naplánoval Haukula a jestli prej si ten čundr neprosadím, jsem mrtvej Homolka.
Den první:
Je nás tradičně pět. Kondor Haukula přijel na mašině až k nám na dvůr, Česťa s Milošem, Pofín a já. Další kamarádi se k nám přidávají ve vlaku. V Brancouzích je potlach (tuším T.O. Sosna, nebo tak nějak) a všichni si myslí, že jedeme tam. Kdepak my a potlach. Na to jsme moc plachý. My míříme dál, přes Číchov vzhůru na Jalovec. "Tam dáme pivo, přespíme a zítra ráno pokračujem přes Hájenku Černé Lesy dál na Brtničku." Dobře jsem to měl vymyšlený. Na Jalovec dorážíme ve 20:20.  Dvacet minut po zavíračce. Co teď! Zpátky? Zůstat? Vpřed? Sednout? Lehnout? "V Radoníně je taky hospoda a je to kousek". Hajný, kde se vzal, tu se vzal, nám ukazuje zkratku (...byla to léčka, já to nevěděl, jako starý vůl jsem naletěl). Trmácíme se tmou, cestou, necestou, lesem, nelesem. Začíná pršet. "Doleva, víc doleva", velí Česťa. "Ztrácíme výšku, dolů nejdu", protestuju. Marně. Po dvou hodinách bloudění se blížíme ke kravínu. Brancouze. Je to možný? Vždyť tady jsme už dnes byli. Ještě, že mají otevřeno. Domácí se na nás nevěřícně dívají. "To jste šli Údolím smrti...?". Asi jo. Dáváme tři piva a dobrou noc. Česťa s Milošem do čekárny, my na hřiště.
Den druhý:
Je šest hodin a Česťa už straší se svou medovinou. Vstáváme a využíváme včerejší nabídku hospodskýho, který nám slíbil snídani. Pozorně posloucháme rady kudy tudy a znovu vyrážíme. Směr Černé Lesy. Tentokrát za světla. Kolem Hájenky jsme proběhli a míříme dál, do Brtnice. "Jak my to děláme, že se o nás všude tak starají." V Brtnici hospodská hledá  mapu, vytahuje lupu a spolu s domorodci nám radí, jak nejlépe na Rokštejn. "Je to jen osm kilometrů, šli jsme to minulý týden, je to pořád kolem vody". My máme za dnešek v nohách deset, včera skoro dvacet a těch dalších osm kilometrů podél Brtničky snad dáme taky. Dali jsme a máme toho tak akorád. Odpočíváme pod zříceninou a nevíme, kdo je víc dobitej. My nebo Rokštejn? Ještě poslední dva kilometry do Přímělkova a je hotovo. Sedíme v hospodě a čekáme, až se setmí a budeme moc jít spát. Do lesa nad řeku. Je to z kopce. Jsou tu šutry, šišky, klacky, pařezy a nás jeden, dva, tři, čtyři, pět trampů.
Den třetí:
Dobré ráno. Rovnáme záda, balíme bágly a vyrážíme proti proudu Jihlavy. Je neděle, nikam nechvátáme. V Bítovčicích nám Tomík odmítá dát pivo. Nezbývá, než dojít až do Luk. Těšíme se do Kolničky na teplý oběd. "Ale ale, copak copak, tady mají ještě zavřeno?". "Asi jsme vstávali moc brzy". U Procházků na náměstí to žije. Sedíme na zahrádce, koukáme po cyklistkách, kolemjedoucích a hlavně zkoumáme, co si kdo dává k obědu. Támhle ta paní má kachnu s knedlíkem a s červeným zelím. A tady ta si dala pečený vepřový žebra. Sbíhají se nám sliny. Zkusíme Kolničku a pak se uvidí. V Kolničce plno, draho a tak se vracíme zpátky k Procházkům. Objevuje se Fífa s Jarkou. "Čtyřikrát kačenu, jednu dršťkovku, zmrzlinu a pivo." "A Haukulovi vyměňte stehno. To s tou zelenou muchou nechce." Dojídáme, platíme a teď už opravdu odcházíme na vlak a hajdy domů.
Jaký to bylo? Všechno bylo blízko a přitom strašně daleko. Že bylo dlouho vidět nám v pátek nepomohlo a v sobotu vadilo. Jo a hajnej to s námi určitě myslel dobře, jen my jsme jeho zkratku nenašli.  A pampelišky? Ty jsme nestihli. Jen řepka, řepka, řepka. Ale co, žlutá jako žlutá. Tak ahoj. Jdu přiložit do kamen. Od našeho návratu prší a je zima.