Září 2012.
Už jsi byl někdy ve Zbraslavicích? A nebo v Bohdanči na rozhledně? A co střed Český republiky? Že nevíš, kde to je? Máš jedinečnou šnci. Pojeď s námi. Ve čtvrtek z Rantířova v 15:30 a v sobotu v pět zpět. O pěti, o pěti, budeme už u maminky v doupěti. Počasí má vyjít a Milošovi, který nemohl na Peršlak a který už týden trénuje spaní pod širákem, jsme to slíbili.
Den první:
Je nás pět. Já s Pofínem nastupujem v Rantířově, Česťa s Milošem přistupují v Jihlavě a  Haukula ve Světlý. Čundr může začít. Ze Smrčný podél Sázavy na Stvořidla. Je po sezóně a my máme trochu bobky, jestli bude kiosek otevřenej. "Kam chodí taťka na pivo?" ptáme se holčičky u chaty. "Tady kousek po cestě je hospoda a taťka už tam sedí i s dědou."  Sláva, ještě kousek a sedíme tam taky. "Já sem vedu návštěvu ze Švýcarska, že se tady hraje na kytaru a on tady nikdo není", povídá paní Helena. Zachraňujeme situaci. Vytahuji kytaru. Švýcaři se přidávají. Z Heleny se vyklubala kytaristka a tak zpíváme, pijeme, hovoříme. Ani nevím, v kolik jsme to rozpustili. Spát jdeme různě. Někdo na beton, někdo na stůl, někdo do lesa. Řeka šumí. Zvuk jako když prší, ale to jen nám to tak připadá.
Den druhý:
Pěšky se nám nikam nechce, vlak je pohodlnější. Devítku určitě nestihneme a do půl jedenáctý máme času dost. Vaříme polívku, zkoumáme švýcarský dřeváky, vedeme rozumný řeči a strašíme turisty, že jim v Koňkovicích sníme řízky. Nebojte, nesníme.   Jedeme na druhou stranu. Do Zruče a dál směr Hodkov. Paní průvodčí si nás bere na starost. "Ještě né, až další zastávku budete vystupovat". Místní ale říkají, že kiosek u rybníka je díky rybářským závodům otevřený a tak dáváme na radu místních. Kozel, káva, guláš. Posilněni vyrážíme směr Bohdaneč. Natáčím mapu horním okrajem na sever a udávám směr. "Tudy a pak tamhle kolem těch sloupů přes pole k lesu." Naštěstí Pofín po dvou hodinách objevil žlutou turistickou značku. To nás zachránilo, jinak se tam motáme ještě teď. Procházíme Ostrovem, fotíme si opravený zámek, Podlužní Dvůr a nahá děvčata. Na víc není čas. V Blažejově v hospodě se taky nezdržujeme. Odmítáme nabídku práce ve Francii a ještě před setměním jsme u cíle. Bohdanka je před námi. "Stihneme vylézt nahoru a pokoukat se po kraji?", "Hasiči to dělají za dvě minuty", hlásí paní z kiosku. My dáváme 256 schodů jen o trochu horším časem a ještě před zavíračkou stíháme párek a pivo. Je tma, sedíme před kioskem a pozorujeme měsíc, který svítí, ale nehřeje. "To víš, že lunochod dělali v Jihlavanu?". Začíná být zima, kupujeme Pilzner na ráno a hajdy do spacáku. Česťa se rozbaluje rovnou pod rozhlednou. Snad se jeho chrápáním nerozpadne.
Den třetí:
Dobré ráno. Česťa už obchází s kalíškem a s medovinou. Koukáme kolem sebe, máme všechno. Dřevo, vodu, pivo ze včera. I rozhledna je na svém místě.  "Kotlík mám, uvaříme polívku". Slepičí extra silná, hrachovka, houby a čínský nudle. No to je teda kejda. Ale jak říkal děda, přilehne. Ještě každej jednu lžíci, přece to nevylejeme a loučíme se s Bohdankou. Směr Zbraslavice. Mapu radši nevytahuji, stejně si jde každý, jak chce. V Prostřední Vsi jsme zase pohromadě a ve Zbraslavicích nás šofér obrovskýho stroje posílá rovnou do jedné ze tří hospod. Malý pivo a zelená na závěr. Víc nám nedali. Je prohibice a o pěti, o pěti, musíme být u maminky v doupěti.
Jaký to bylo? Je těžký vymyslet trasu tak, aby tam bylo všechno. Kamarádi, vlak, řeka, kiosek, kytara, suchý místo na spaní, hezký počasí, hodný lidi, milá průvodčí, rozhledna, otevřená hospoda a čistý záchody. Nám se to povedlo. Karel Poláček by řekl. Bylo jich pět. Haukula, Česťa, Miloš, Pofín, Sory. Ahoj.