Jarní prázdniny 2013.
"Jak jsem to říkal vloni? Všude dobře, proč být doma?" Petr a Bobina (majitelé bývalé Modeťácký chaty od Hosováku) letí s námi. Sraz v Praze na letišti. Je únor, - 6°C, chumelí.
Den první - úterý
VIP na letišti a Bussiness Class v letadle. To se nám to cestuje. Výška 10000 m, rychlost 850km/h, kurz 220°. Šest hodin letu. Stejná doba, jak vlakem do Jizerek. Jen se víc bojím. V recepci hotelu fasujeme ovladače, trezor, towels a klíč č. 600. Za plotem bouří Atlantik, nad námi šumí palmy a v chatě bzučí žíznivej komár, sviňa jedna.
Den druhý - středa
Nemůžem se dočkat rána. Slunce nám svítí do postele a my spřádáme plány na dnešní den. Přes den na lehátku pod slunečníkem u oceánu, večer na karneval do Santa Maria. Mažu se pětadvacítkou, co kdyby. Vzduch 25°C, voda jen o něco studenější, vítr skoro žádný. Zelená vlajka. Bar na pláži v provozu. No Stress.
Den třetí - čtvrtek
Nasnídat, namazat, saturek přes rameno, foťák, sluneční brýle a jde se. Mám to vymyšlený. Dana zůstává na pláži a já jdu omrknout rybářský trh do Santa Maria. "Ahoj, jak se máš" zdraví mě domorodci a ptají se, jak se nám líbil karneval. Líbil. Večer nás čeká Africká show u bazénu. Je Valentýna, svátek zamilovaných.
Den čtvrtý - pátek
Výprava na nejsevernější část ostrova. Nevím, kde končí poušť a kde začíná pláž. Připadám si, že jsem sám na světě. Lezu na maják, rozhlížím se a hele. Támhle je jezírko, v oáze přepřahají koně a támhle nějaký domorodec prodává suvenýry. Brodím se pískem a vodou podél pobřeží zpět. Dana hnědne před očima a na pláži předcvičuje Jamajka. Chvilku držím tempo, pak to vzdávám. Večer jedem taxikem za tuňákama.
Den pátý - sobota
Kampak dneska vyrazím. "Jó hoši, dnes to vezmu druhou stranou". Do civilizace. Hodně se to tady změnilo. Silnici vede až k RIA rezidenci, okolo bary, restaurace, módní salony. Vracím se za Danou. Je vedro, ani psa bys nevyhnal. Odpoledne se jen tak válíme na pláži, cachtáme v Atlatiku, posedáváme u baru. Na večerní dýzu už nemáme sil.
Den šestý - neděle
Je neděle, čas nic nedělání. Zatím co doma únor bílý pole sílí, Dana chytá bronz, Bobina s Petrem jedou na výlet po ostrově a já vyhlížím černou gazelu se suvenýrama. "Ten náramek, co jsem nekoupil, byl opravdu drahej. I když byl z ostrova Fogo".
Den sedmý - pondělí
Dana si užívá sluníčka a já vyrážím za surfařema. Osm km pouští, napříč ostrovem, na útesy "Perigo Proibido Banho". Jsem tu asi moc brzy a nebo nejsou ty správný vlny. Nikde nikdo. Jen dřevěnej kříž, domorodec na kole a racek chechtavej, kterýmu taky není moc do smíchu. Vracím se na základnu za Danou. Poslední večer. Sedíme na terase u vína s Bobinou a Petrem. Jen tak, v kraťasech a v tričku. Nad námi Boeing přiváží další turisty.
Den osmý - úterý
Dana balí. Už se ani nemažem. Nemá to cenu. Ahoj Kapverdy. Před půlnocí jsme v Praze.
A jaké to bylo?
Vybrali jsme si dovolenou na ostrově, kde jsme to už znali a nezaváhali jsme. No Stress pohoda nás provázela po celou dobu pobytu. Kapverďanky jsou krásný a Senegalci mají hubený lýtka. Jsou pružní, mrštní, přátelští. Za humny mají tyrkysově modrý oceán, čistý pláže a teplo i v zimě. A to se nám líbí a tak to máme rádi. Ahoj.