Srpen 2013
Kdo nebyl na Frýdlandském cimbuří, ten nebyl v Jizerkách. Honza Šincl říká, že písnička Island, (to je ta, jak se zpívá "Až někdo ti hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej..."), vznikla v Jizerkách, kde osada Island působila. Jsme zvědavý, věříme mu, těšíme se.
Den první.
Vyrážíme v jedenáct. V Kolíně se přidává Haukula, v Liberci nabíráme Šílenýho Laďu a večer už sedíme u Vietnamce v Bílém Potoce. Hospodskýmu ladíme kytaru, hrajeme, zpíváme a domlouváme úschovu báglů na zítřek. Spát jdeme za hospodu. Noční klid ruší pouze panímáma za plotem, která se nás snaží vyhnat. Lapíno zklidňuje situaci a my se v klidu pod ořešákem soukáme do spacáku.
Den druhý.
"Mládenci, jestli chcete na záchod, umýt se, nebo uvařit kafe, můžete jít k nám. Vemte to okolo. A nebo víte co? Přelezte přes plot, to máte blíž." Paní, která si na nás v noci chtěla posvítit, nás takto mile vítá do nového dne. My se ale držíme svého programu. Ranní panák proti pocení, bágly k hospodskýmu, pribiňák a pivo v sámošce a autobusem nahoru na Smědavu. Mraky, kameny, pomníky, výhledy a ještě a ještě a další a tady taky. V dáli je vidět Smrk, nejvyšší hora Jizerek, tam jsme byli v loni. A tamhle dole jsme spali, moc rádi nás tam neměli. A tady ty kameny nalevo? Že na ně nevylezem? Vylezem. Haukula dělá jelena, Česťa se cpe borovkama, Šílenej Laďa keškuje a všichni dohromady zíráme. To nejlepší nás teprve čeká. Frýdlandské cimbuří. Kluci lezou až na samý konec, já se bojím, nahoru nelezu, poslední úsek cesty vynechávám. Plni dojmů opouštíme výhledy, bereme to podél Černýho potoka dolů k vodopádu a do Hejnice. Knedlo, zelo, vepřo v Dělňáku, pivo v nádražní restauraci, kde se dá koupit marijánka spíš než cigáro a vlakem do základního tábora. "Jen je nechte chvilku vycukat", má z nás paní průvodčí legraci. Až když Šílenej Laďa cpe papírový pětikilo do štěrbiny na mince a do automatu hlásí "6 x Bílý Potok", průvodčí to nevydrží a jde nám na pomoc. U Vietnamce, kde už místní čekají na koncert,  vyzvedáváme bágly. Na Bártlově boudě dáváme smažák a jde se spát. Za boudu do lesa. "Hlavně mi tam nedělejte oheň!", loučí se snámi hospodskej.
Den třetí.
Začínáme snídaní v sámošce. Náš kamarád Maty nám ukazuje, kudy do hor. To určitě. Do kopce mě s báglam nikdo nedostane. Jedině autobusem. Ze Smědavy vyrážíme trekem kolem Souše a podél vodopádů a čertovejch kamenů údolím Černé Desné se blížíme k civilizaci. Jsme nadšeni trasou. V Desné, kde z loňska známe nádražní sršně, se s námi loučí Šílenej Laďa. "Vždyť on vůbec není šílenej", hlásí Lapíno. Nasedáme do vlaku a vystupujeme až v Jinolicích. Tady jsme byli s Džamuchou, Karlíkem Osobou, Ferdyšem, Dobajem, Pucíkem, Šejnou a s Helvítama někdy před čtyřiceti rokama. V kempu to žije jak na polenský pouti, dáváme pivo a jde se spát. "Kde není hovno, tam je nasráno" hlásí Lapíno. Za tmy se škrábeme do kopce na jehličí. "To není Haukula, to je opravdickej jelen". Bojím se, už aby se rozednilo.
Den čtvrtý.
Dnes už toho moc nevymyslíme. Do Prachovskejc skal se platí vstupný, šedesát korun se nám zdá  moc a stejně máme jen hodinu čas. To je tak na dvě piva. Opouštíme Jinolice, loučíme se s Haukulou a o pěti, o pěti jsme v Rantířově v doupěti.
A jaký to bylo:
Nazapomenutelný čundr. Nejhezčí, který jsme zatím podnikli. Frýdlanské cimbuří je opravdu "top" Jizerek. Je to pravda, neboť to říká nás šest trampů. Ahoj.