Červen 2008
"Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět ten oslavskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj..." To jsme zpívali po návratu z Oslavy v roce 2002. Rány už se zahojily, na hrůzu a děs jsme zapoměli. Tak tedy, kamarádi. Jdem na to, na klasiku. Nebude-li pršet, nezmoknem.
Den první:
Je pátek, třináctého. Předpověď počasí nic moc. Vlakem do Náměště, v hospodě U Samků porada před nástupem na řeku. Velitele dělám já a nesmím dopustit, aby jsme se moc rozdivočeli. Náš cíl je dojít ještě dnes po červený na řeku a U Vlasáka přenocovat. Pivo, zelená, nakoupit lahváče k ohni a vyrážíme. To, že je v červnu dlouho vidět, nám není nic platný. "Po kolejích jsem ještě Oslavu nešel", protestuje Píďa. Jinak to ale nejde. Červená se nám ztratila ve tmě a Melech se teprve s GPSkou seznamuje. Jsme rádi, když před půlnocí narážíme na řeku. Hledáme místo na spaní a počítáme ztráty. Píďa někde na kolejích ztratil saturek s ešusem a lžicí. U Vlasáka se ztratil i on. Rozděláváme oheň, doušek rumu na zahřátí, zalézt do spacáku a spát.
Den druhý:
Ráno se Píďa našel a přidává se Pedro. Jede z Rantířova, kde teploměr ukazoval 2°C. Tady v údolí u řeky to nebylo o moc lepší. Uvařit guláš a jde se na to. Držíme se levého břehu, červené značky. Mělo by to být schůdnější než klasika a na kritických místech jsou lana a řetězy. Lamberku se vyhýbáme a lezeme do ještě většího krpálu. Odměnou je Starobrno v Březníku. Melechovi už GPSka funguje a tak nemáme strach, že bychom zabloudili. Vracíme se zpátky na řeku. "Vylezeme na Lamberk"? Melech tvrdí, že je to jen 300 m. Třista metrů to bylo, ale vzdušnou čarou. Slézáme dolů k řece a za půl hodiny jsme nahoře na Lamberku. Kocháme se výhledem, ve kterém nám brání stromy, takže toho moc nevidíme. Zpátky nahoru na modrou, kousek po červené a jsme Pod Pastýřkou. Tady už je řeka klidná. Vaříme Rypyho specialitu a pokračujeme dál. Na Skřipině točený neodmítáme. Píďa s Pedrem jsou napřed, berou to přes Kraví horu. Lávka k Senoradskýmu mlýnu je opravená, ještě chvilku a jsme u kiosku. Pivo a přesun do Senorad. Melech hlásí ztrátu čichu. Nepomáhá ani léčba šokem. V Senoradech je stará hospoda zavřená, penzion funguje. Spát jdeme do salaše, kterou už před léty zbourali.
Den třetí:
Noc klidná. Ráno snášíme k ohništi co dům dal a Haukula má za úkol uvařit z toho něco dobrýho. Povedlo se. Balíme a jdem se kochat na Malou Skálu pohledem do údolí a na Ketkovák. To jsou panorámata. Poslední sešup k řece, loučíme se s Oslavkou a začíná výstup do Ketkovic. Hospodskej nám zestárnul, kuchyně si zachovala svoji domácí kvalitu. Spěcháme do Rápotic, Pofín chce ještě navštívit Kachličku a Koloníka . Není čas. Nasedáme do vlaku a jede se domů.