Srpen 2014
„Ferdinandov, tam se musíte podívat“, radila nám minulý rok jedna paní na zastávce Bílý Potok v Jizerkách a přitom upíjela kořalku z Lapínovi čutory. „Já tam jedu na kačenu s knedlíkem a se zelím“. To rozhodlo. Letošní šumavský vandr vede opět do Jizerek.
Den první.
Hned v Jihlavě na nádraží dostáváme od revizora červené razítko, záruku klidné jízdy. Haukula, nemehlo, nejede. Šílenýho Laďu nabíráme v Liberci. Je nás šest, čundr začíná.
Ve Ferdinandově U Tetřeva pijeme Konráda a spřádáme plány. Hospodskej, asi Tatar, Vietnamec, Rus nebo Ukrajinec, kdo ví,  mluví něco o inventuře. Moc mu nerozumíme. Je tma, v hospodě jsme zůstali sami, jdeme radši spát. Na verandu rozestavěného penzionu. Nad námi se tyčí vrcholy Jizerek, kolem šumí les a vpravo od nás bublá horský potok. Zřejmě Bílý Štolpich. Dobrý místo na spaní jsme vybrali.
Den druhý.
Scházíme se u konzumu. Domácí už o nás vědí. „Pět čundráků a jedna blondýna. Co s ní asi dělaj?“ vrtá jim hlavou. Potom ale Šílenýho Laďu odhalili. „Ta blondýna není ženská, ale chlap.“ U Tetřeva necháváme bágly a stoupáme do hor na Malý a Velký Štolpich. Vody teče málo. Vodopád se dá přejít suchou nohou. Šílenej vymýšlí zkratky, ale pomníčky a křížky nás varují. Míjíme Tetřeví Boudu a kocháme se pohledem z Krásné Máří. Jdeme nalehko, máme čas a chuť na pivo. Točna, Hřebínek, Bílá Kuchyně. Nic. Ptám se cyklistů, jestli není poblíž nějaké občerstvení. „Neptej se, máme přístroje“, napomíná mě Šílenej Laďa a stáčí nás k Ferdinandovu. Z kopce to jde hůř. Kačením krokem míjím Weberův kříž a kolem čtvrtý jsme opět v konzumu. Šílenej vymýšlí další trek. Lázně Libverda. Kapitán Červený kdysi řekl Šejnovi: "Zajebu vás do kachliček, pak vás z nich vyjebu a zajebu vás tam znova". Podobně tak i Laďa. Nejdřív nás vyjebal do výšky 1000 m (Krásná Máří), pak nás zajebal zpět do 400 m (Ferdinandov) a znovu nás vyjebal do 950 m (Obří Sud). Zpátky nám ale dovolil jet autobusem a tak jsme jemu odpustili. U Tetřeva vyzvedáváme bágly a jdeme spát. Na beton pod stříšku. Na nic se neptám. Máme přístroje.
Den třetí.
Stará viničná stezka do Oldřichova vede po vrstevnici. Mladá, milá, sympatická hostinská nás seznamuje se svým otcem Kozou, starým trampem. „Když už jste tady, musíte si projít naučnou stezku. Bágly nechte vzadu, stejně se sem večer vrátíte“. Lapíno s Čendou jdou zkratkou rovnou dolů do vsi. My si užíváme skalních útvarů Oldřichovského sedla. Prší i neprší. Vracíme se za Kozou do salónu. Šílenýmu Laďovi dovezli kytaru, dali mu džbán plný strun a včil se ukaž. Naladil a zahrál. Nejdřív trampský a pak začal ty svoje. Major Hanák, Sajme a další pecky. Hospoda poslouchala a mladí i staří trampové uznale pokyvovali hlavou. To ještě asi nezažili. Koza si Laďu oblíbil, říkal mu Banán a že prej může spát na gauči. Nás ostatní poslal na půdu. „Komu ráno naměřím tři promile, má k snídani slepičí vývar zadarmo“, rozloučil se s námi a odjel i s dcerou do Liberce. Zůstali jsme v hospodě sami. Přikládáme do krbu, dopíjíme pivo, zhasínáme světlo a škrábeme se po žebříku na půdu spát.
Den čtvrtý.
Zda jsme měli nárok na slepičí vývar, to už nikdo nezjistí. Ráno o šesti opouštíme Jizerky. Pršelo celou noc a nepřestalo ani odpoledne, když jsme v Rantířově vystupovali z vlaku.
A jaký to bylo:
Kačenu se zelím a knedlíkem, jak vloni paní povídala, jsme neměli. Kluci chtějí jet příští rok na Šumavu. Já bych klidně dal Jizerky ještě jednou. Začali bychom U Kozy a prošli Jizerky přes Poledník a Olivetskou horu do Bedřichova. Ahoj.