Srpen 2012
Šumavskej vandr. Tentokrát do Jizerek. A když do Jizerek, tak na nejvyšší vrchol. Týden ležím v mapách a vymýšlím trasu. Na svou přísahu na Pradědu, že už nikdy nepojedu do hor, jsem zapoměl. Kontroluji profil trasy. Není to tak hrozný, to by jsme mohli dát.
Den první:
Na cestu asi jen tak nezapomeneme. "Metrem na čundr? To tady ještě nebylo." Hlavně, aby se mi kluci někde v té díře neztratili. V jednu jsme vyjeli z Rantířova a o půl osmý vystupujem z vlaku ve stanici Bílý Potok pod Smrkem. Máme hlad a žízeň. Místní říkají  Temelín nebo Bártlova Bouda. Volíme pivo U vietnamce a jdeme hledat místo na spaní. V chatové oblasti Jizerka se ještě svítí a hospodskej nás nechává spát hned vedle hospody. Dokonce nám nabídl, že si u něj můžeme druhý den nechat bágly. Takový to je dobrák.
Den druhý:
Co to je?  Hlásili jasno a ono prší. Rychle pod slunečníky. Naštěstí je to jen přeháňka. Balíme, vaříme, vyzvídáme. "Na Smrk? Vemte to přes Kočičí kameny na Hubertku, tam už bude otevřeno a pak pořád do kopce. Nejhorší je Nebeský žebřík, tam to jde hodně nahoru. Vy jste ale mladí, figuru máte dobrou, vy to zvládnete." Bágly necháváme v hospodě a jde se. Ze 400 m do 1124 m n. m. na 7 km. Jsme fakt dobří. Za tři hodiny, i s posezením na Hubertce, kde jsem dvakrát dostal žlutou kartu, jsme nahoře na hoře. Kocháme se, vedeme rozumný řeči, lezeme na rozhlednu a hlavně podporujeme soukromníka, který vozí autem Konráda až na Smrk. On zase podporuje nás a má radost, že začalo pršet a že mu jdou kšefty. Je tady nádherně. A ty názvy.! "U druhé lavičky", "Pechova smrt", "U Spálené hospody". Dobrý co? Večer ještě jdeme na Bártlovou budu a tím končíme 25 km pouť po horách. Na základně, kde máme bágly, nás nikdo nevítá. Prý jsme včera byli hluční a že bude lépe, když vypadnem. Kecy. My a hluční, diví se Čenda. To ti mlaďoši na chatce.
Den třetí:
Ještě není sedm, balíme a radši padáme. Autobusem na Smědavu a pak po svých (Jizerský vrch, Pavlína louky, horská stanice Knajpa, Mariánskohorské boudy) dolů do Josefova dolu. Máme čas a tak dáváme vlakem a lanovkou Tanvaldský Špičák a tůru končíme v Albrechticích v domácím penzionu Max. Cpeme do sebe majdu s knedlíkem a jsme tak akorád zralí jít chrápat. Ani káva, ani domácí rybízový a švestkový koláč nás nedokáže vybejkovat. Čekáme na tmu a jdeme bydlet. Do lesa na jehličí.
Den čtvrtý:
Co to je? To není přeháňka, to je slejvák. Jsou tři hodiny a my prcháme do čekárny. No nazdar, co teď? Déšť ustává kolem šestý. Nasazujeme igelity, pláštěnky, někdo dokonce vytahuje deštník a vyrážíme. Do Desný na snídani a na vlak. Česťa budí na nádraží sršně a my po raní rozcvičce už zase plni energie nastupujem do vlaku do Harrachova. Když už jsme tady, zajedem se podívat na obří můstky. Máme to tak akorád na hodinu a půl do města a zpět. A to je vše. Teď už jen 5 hodin ve vlaku a jsme doma.
A jaký to bylo? Minulý rok nám to nevyšlo. O to víc jsme si to užívali letos. Jizerský hory jsou nádherný a jistě se sem vrátíme. I kdyby jsme zase měli jet metrem. Ahoj.