Srpen 2008
Standa-Melech-Tesařík vymyslel nádhernej čundr po skanzenech v Železných horách. Má to jeden háček. "Nejvíc mě na tom štve, že nemůžu jet s vámi a vy mi tu trasu vyfouknete a příště se vám tam nebude chtít", podezírá nás Standa. "To bychom ti, veliteli, neudělali".
Den první:
Vyrážíme v 17 hod. směr Chotěboř. Jede nás pořádná banda. Už ani nevím, kdy s námi byl Láďa a Česťa naposled na vandru. V Havl. Brodě se k nám přidává Haukula a je nás devět.
V Chotěboři dvě piva, Česťovy višně v petroleji, rounecký škvarky a jde se. Podél Kamenného potoka do údolí Doubravy a dál do Sokolovce. Penzion Mikeš s Haukulou známe, místečko na spaní a vaření máme taky vytypovaný. Jenom nesmí pršet. Pro jistotu, kdyby přece jenom přišel k ránu déšť, kontroluji přístřešek vedle kravína. Mezi traktor, valník, vazač, lejtu na vodu a co já vím, jak se všechny ty wehykly jmenují, se snad vejdeme.
Sedáme si venku a navazujeme družbu. Višně tady taky nikdo nechce, ale vypadáme jako dobráci. Oťas vytahuje harmoniku, kytaru mám nalaďenou od výrobce, zpěváků je dost. Po půl noci začíná pršet. Ještě kousek z prasete, kupujeme lahváče a pro jistotu hlásíme Mikešům, kam se chystáme jít spát. "Hlavně nám to  tady nepodpalte a nezapomeňte zhasnout", vyprovází nás jeden z bratrů. Pivo na ráno jsme vypili ještě před spaním a zhasli jsme.
Den druhý:
Probouzíme se do slunečného rána. V penzionu už to žije. Dvě na vyrovnání tlaku a jde se vařit. "Co s načatou sobotou"? Jak tak sedím na bobku v lese, dostávám geniální nápad. Vrátíme se k Mikešovi, kde necháme bágly a jen tak nalehko si proskotačíme Doubravku. Miloš ještě na doporučení jednoho z Mikešů doplňuje trasu o Libice, kde se najíme. No není to skvělý?
To se nám to šlape. "Tolik chlapů pohromadě jsem viděl naposled na vojně", komentuje Miloš naši výpravu hláškou z herálecký hospody. "Večer se zase bude hrát?", vyzvídají chataři. Kocháme se údolím, potleskem odměňujeme výkon brodících turistů. Šplháme na Čertův stolek a u Kameňáku se loučíme s Oťasem. My pokračujeme dál do Libic. Zámeček, knedlíčková polévka, zabíjačkový guláš, kostelík. Navečer se vracíme zpět na základnu. "Dnes musíte začít hrát dřív než včera". To se nedá odmítnout. Oťas už tahá harmoniku a koncert začíná. Večer utíká rychle. Starý pan hospodář nám točí poslední pivo a ať nezapomeneme zhasnout, až půjdeme spát. Balím kytaru a odcházím rozdělat na palouček oheň. Kamarádi se pomalu přes pastviny trousí mezi kravincema k ohni. Láďa už ve spacáku vybaluje zásoby ze saturku. Nějak se se mu to nezdá a diví se, co že si to nabalil.
Den třetí:
Vstáváme a je tu problém. Na stole leží prázdná plechovka od slepice na smetaně. "Nejsem blbej, já ji do guláše nedal a Píďu jsem k vaření nepustil", tvrdí Haukula. "Tak jak to teda je"? Vše se vzápětí vysvětlilo. Láďa si večer spletl žracák a v noci sežral Šejnovou slepici místo své vepřovky. Konečně je od ní pokoj. Balíme a jdeme se rozloučit se starým panem hospodářem a s jeho syny, kteří se o nás vzorně starali. Teď už jen najít nejkratší cestou do Bílku a jede se domů.
A jaké to bylo? Prošli  jsme kousek Železných hor, nikdo neprotestoval, že bylo málo hospod a moc kilometrů. Ostudu jsme určitě neudělali. A tak je to správné a a tak to má byť.