Srpen 2008 - Už mnoho let kolem 21. srpna vyrážíme na tradiční vandr. Tentokrát do Železných hor.
K častým dotazům, kdy už budou fotky, sděluji, že vše najdeš zde.
A je tu konec vandru. Dalším vlakem jedeme domů.
Zpět na titulní stránku
Nastav si monitor na rozlišení 1280x1024. Tak to mám rád.
 
Na vandru v roce 2017...
Na vandru v roce 2016...
Na vandru v roce 2015...
Na vandru v roce 2014...
Na vandru v roce 2013...
Na vandru v roce 2012...
Na vandru v roce 2011...
Na vandru v roce 2010...

Na vandru v roce 2009...

Na vandru v roce 2008...

Na vandru v roce 2007...

Vandry před rokem 2007
Tradiční vandr. Termín konání 22. - 24. srpen 2008.
Členové expedice: Oťas - Starý Vlk, Šejna, Miloš, Láďa, Česťa, Píďa, Pofín, Haukula, Sory a Šejnova slepice na smetaně.
Trasa: Chotěboř, Kamenný potok, Dolní Sokolovec, Doubrava, Libice nad Doubravou, Dolní Sokolovec, Bílek. 
Ukaž na mapě Video4 Video3 Video2 Video1 FotogalerieHledáš fotky a videa? Tak hledej.
Železné hory.
Železné hory tvoří severozápadní výběžek Českomoravské vrchoviny. Název zní velice pyšně, ale ve skutečnosti mají ráz vrchoviny až pahorkatiny při střední nadmořské výšce asi 450 m n.m.
Pro nás to není daleko a dá se sem dojet vlakem za půldruhé hodiny s jedním přestupem. Z Chotěboře je to podél Kamenného potoka čtyři kilometry do Horního Sokolovce do Penzionu Mikeš. Proč název Mikeš, když majiteli  penzionu jsou Brabcovi?
V letech 1329 - 1364 tudy vedla kupecká stezka do nedalekých Libic a hradní pán Mikeš Sokolovský místo aby kupce ochraňoval, přepadával je a okrádal. Věci hromadil v blízké kotlině, v Mikešově jámě.
Penzion jsme zvolili jako základní tábor, kam se stáhneme, když je žízeň, kde se dá pod přístřeškem u kravína přespat, na břehu Doubravky uvařit a kde nám chtěli ráno uvařit česnečku i když bylo zavřeno.

Penzion Mikeš, náš základní tábor...  A nezapomeňte zhasnout, až půjdete spát...
Mezi technikou za kravínem, hlavně že jsme nezmokli... Tolik chlapů pohromadě jsem viděl naposledy na vojně... Návrat z Libic na základnu... Slepičí polívka po ránu přijde vhod...

Srpen 2008
Standa-Melech-Tesařík vymyslel nádhernej čundr po skanzenech v Železných horách. Má to jeden háček. "Nejvíc mě na tom štve, že nemůžu jet s vámi a vy mi tu trasu vyfouknete a příště se vám tam nebude chtít", podezírá nás Standa. "To bychom ti, veliteli, neudělali".
Den první:
Vyrážíme v 17 hod. směr Chotěboř. Jede nás pořádná banda. Už ani nevím, kdy s námi byl Láďa a Česťa naposled na vandru. V Havl. Brodě se k nám přidává Haukula a je nás devět.
V Chotěboři dvě piva, Česťovy višně v petroleji, rounecký škvarky a jde se. Podél Kamenného potoka do údolí Doubravy a dál do Sokolovce. Penzion Mikeš s Haukulou známe, místečko na spaní a vaření máme taky vytypovaný. Jenom nesmí pršet. Pro jistotu, kdyby přece jenom přišel k ránu déšť, kontroluji přístřešek vedle kravína. Mezi traktor, valník, vazač, lejtu na vodu a co já vím, jak se všechny ty wehykly jmenují, se snad vejdeme.
Sedáme si venku a navazujeme družbu. Višně tady taky nikdo nechce, ale vypadáme jako dobráci. Oťas vytahuje harmoniku, kytaru mám nalaďenou od výrobce, zpěváků je dost. Po půl noci začíná pršet. Ještě kousek z prasete, kupujeme lahváče a pro jistotu hlásíme Mikešům, kam se chystáme jít spát. "Hlavně nám to  tady nepodpalte a nezapomeňte zhasnout", vyprovází nás jeden z bratrů. Pivo na ráno jsme vypili ještě před spaním a zhasli jsme.
Den druhý:
Probouzíme se do slunečného rána. V penzionu už to žije. Dvě na vyrovnání tlaku a jde se vařit. "Co s načatou sobotou"? Jak tak sedím na bobku v lese, dostávám geniální nápad. Vrátíme se k Mikešovi, kde necháme bágly a jen tak nalehko si proskotačíme Doubravku. Miloš ještě na doporučení jednoho z Mikešů doplňuje trasu o Libice, kde se najíme. No není to skvělý?
To se nám to šlape. "Tolik chlapů pohromadě jsem viděl naposled na vojně", komentuje Miloš naši výpravu hláškou z herálecký hospody. "Večer se zase bude hrát?", vyzvídají chataři. Kocháme se údolím, potleskem odměňujeme výkon brodících turistů. Šplháme na Čertův stolek a u Kameňáku se loučíme s Oťasem. My pokračujeme dál do Libic. Zámeček, knedlíčková polévka, zabíjačkový guláš, kostelík. Navečer se vracíme zpět na základnu. "Dnes musíte začít hrát dřív než včera". To se nedá odmítnout. Oťas už tahá harmoniku a koncert začíná. Večer utíká rychle. Starý pan hospodář nám točí poslední pivo a ať nezapomeneme zhasnout, až půjdeme spát. Balím kytaru a odcházím rozdělat na palouček oheň. Kamarádi se pomalu přes pastviny trousí mezi kravincema k ohni. Láďa už ve spacáku vybaluje zásoby ze saturku. Nějak se se mu to nezdá a diví se, co že si to nabalil.
Den třetí:
Vstáváme a je tu problém. Na stole leží prázdná plechovka od slepice na smetaně. "Nejsem blbej, já ji do guláše nedal a Píďu jsem k vaření nepustil", tvrdí Haukula. "Tak jak to teda je"? Vše se vzápětí vysvětlilo. Láďa si večer spletl žracák a v noci sežral Šejnovou slepici místo své vepřovky. Konečně je od ní pokoj. Balíme a jdeme se rozloučit se starým panem hospodářem a s jeho syny, kteří se o nás vzorně starali. Teď už jen najít nejkratší cestou do Bílku a jede se domů.
A jaké to bylo? Prošli  jsme kousek Železných hor, nikdo neprotestoval, že bylo málo hospod a moc kilometrů. Ostudu jsme určitě neudělali. A tak je to správné a a tak to má byť.