Železné hory.
Železné hory tvoří severozápadní výběžek Českomoravské vrchoviny.
Název zní velice pyšně, ale ve skutečnosti mají ráz vrchoviny až pahorkatiny
při střední nadmořské výšce asi 450 m n.m.
Pro nás to není daleko a dá se sem dojet vlakem za půldruhé hodiny s jedním
přestupem. Z Chotěboře je to podél Kamenného potoka čtyři kilometry do Horního
Sokolovce do Penzionu
Mikeš. Proč název Mikeš, když majiteli penzionu jsou Brabcovi?
V letech 1329 - 1364 tudy vedla kupecká stezka do nedalekých Libic a hradní pán
Mikeš Sokolovský místo aby kupce ochraňoval, přepadával je a okrádal. Věci hromadil v blízké kotlině,
v Mikešově jámě.
Penzion jsme zvolili jako základní tábor, kam se stáhneme, když je žízeň, kde se
dá pod přístřeškem u kravína přespat, na břehu Doubravky uvařit a kde nám chtěli
ráno uvařit česnečku i když bylo zavřeno.
Srpen 2008
Standa-Melech-Tesařík vymyslel nádhernej čundr po skanzenech v Železných horách.
Má to jeden háček. "Nejvíc mě na tom štve, že nemůžu jet s vámi a vy mi
tu trasu vyfouknete a příště se vám tam nebude chtít",
podezírá nás Standa. "To bychom ti, veliteli, neudělali".
Den první:
Vyrážíme v 17 hod. směr Chotěboř. Jede nás pořádná banda. Už ani nevím, kdy s námi byl
Láďa a Česťa naposled na vandru. V Havl. Brodě se k nám přidává Haukula a je
nás devět.
V Chotěboři dvě
piva, Česťovy višně v petroleji, rounecký škvarky a jde se. Podél
Kamenného potoka do údolí Doubravy a dál do Sokolovce. Penzion Mikeš s Haukulou
známe, místečko na spaní a vaření máme taky vytypovaný. Jenom nesmí pršet. Pro
jistotu, kdyby přece jenom přišel k ránu déšť, kontroluji přístřešek vedle
kravína. Mezi traktor, valník, vazač, lejtu na vodu a co já vím, jak se všechny
ty wehykly jmenují, se snad vejdeme.
Sedáme si venku a navazujeme družbu. Višně tady taky nikdo nechce, ale vypadáme jako dobráci. Oťas
vytahuje harmoniku, kytaru mám nalaďenou od výrobce, zpěváků je dost. Po půl
noci začíná pršet. Ještě kousek z prasete, kupujeme lahváče a pro jistotu
hlásíme Mikešům, kam se chystáme jít spát. "Hlavně nám to tady nepodpalte
a nezapomeňte zhasnout", vyprovází nás jeden z bratrů. Pivo na ráno jsme vypili
ještě před spaním a zhasli jsme.
Den druhý:
Probouzíme se do slunečného rána. V penzionu už to žije. Dvě na
vyrovnání tlaku a jde se vařit. "Co s načatou sobotou"? Jak tak sedím na bobku v
lese, dostávám geniální nápad. Vrátíme se k Mikešovi, kde necháme bágly a jen
tak nalehko si proskotačíme Doubravku. Miloš ještě na doporučení jednoho z
Mikešů doplňuje trasu o Libice, kde se najíme. No není to skvělý?
To se nám to šlape. "Tolik chlapů pohromadě jsem viděl naposled na vojně",
komentuje Miloš naši výpravu hláškou z herálecký hospody. "Večer se zase bude
hrát?", vyzvídají chataři. Kocháme se údolím, potleskem odměňujeme výkon
brodících turistů. Šplháme na Čertův stolek a u Kameňáku se loučíme s
Oťasem. My pokračujeme dál do Libic. Zámeček, knedlíčková polévka, zabíjačkový
guláš, kostelík. Navečer se vracíme zpět na základnu. "Dnes musíte začít hrát dřív
než včera". To se nedá odmítnout. Oťas už tahá harmoniku a koncert začíná. Večer
utíká rychle. Starý pan hospodář nám točí poslední pivo a ať nezapomeneme
zhasnout, až půjdeme spát. Balím kytaru a odcházím rozdělat na palouček oheň.
Kamarádi se pomalu přes pastviny trousí mezi kravincema k ohni. Láďa už ve
spacáku vybaluje zásoby ze saturku. Nějak se se mu to nezdá a diví se, co
že si to nabalil.
Den třetí:
Vstáváme a je tu problém. Na stole leží prázdná plechovka od slepice na
smetaně. "Nejsem blbej, já ji do guláše nedal a Píďu jsem k vaření nepustil",
tvrdí Haukula. "Tak jak to teda je"? Vše se vzápětí vysvětlilo. Láďa si večer
spletl žracák a v noci sežral Šejnovou slepici místo své vepřovky. Konečně je od ní
pokoj. Balíme a jdeme se rozloučit se starým panem hospodářem a s jeho syny,
kteří se o nás vzorně starali. Teď už jen najít nejkratší cestou do Bílku a jede
se domů.
A jaké to bylo? Prošli jsme kousek Železných hor, nikdo neprotestoval, že
bylo málo hospod a moc kilometrů. Ostudu jsme určitě neudělali. A tak je to
správné a a tak to má byť.