Září 2009
"Jedem? Od pátku do neděle?" Na Landštejně čepujou výbornou kofolu a na Vaška si můžem lízat rány.
"Pozor změna! Na Landštejn kašlem. Zlatý voči a Bretschneidrovo ucho je cíl naší cesty". "A kde to je"? "A výhledy budou? A Plzeň tam mají? A je to daleko"?
Den nula:
Už od 21. srpna (tradiční vandr) je čundr na spadnutí. Jenže! Každou sobotu prší a my rušíme vše, co jsme domluvili a domlouváme to, co jsme zrušili. Jednou to ale vyjít musí. Ze by tento víkend? Hlásí sice přízemní mrazíky, ale přes den má být hezky a hlavně bez deště. A rostou václavky.
Den první:
Vyrážíme směr Okrouhlice. Zde se přidává Haukula a tak nás je pět. V Babicích žádný vysedávání. Broumova Lhota je kousek a při troše štěstí tam trefíme i po tmě, říkají místní. Trefili jsme. V hospodě plno, sedíme v sále, je nám dobře a vedeme moudrý řeči, tak jak se na pátek sluší a patří. Spát jdeme mezi techniku do JZD. Je zima, kouří se od huby.
Den druhý:
Ráno jsme si drobet poleželi. Stejně není nic vidět. "Jo, opravdu je taková mlha", uklidňuji kamarády, kteří včera pili Česťovu domácí višňovici. Na hrad je to kousek, není kam chvátat. V pohodě dorážíme na Lipnici a na terásce u knedlíčkový polívky domlouváme další. Hrad obsadili hippies a my máme namířeno do lomů na Ucho, Üsta a Oči.
Je nádherně. Takhle nějak vypadá babí lěto. Obloha vymetená, bezvětří, pod nohama cinká poztrácené listí. Lidi nás mají rádi i když se někdy chováme jak puberťáci. "Čuráme", velí Česťa a vrací nás do reality. Žádná "kouřová" a nebo "dáme kořalku", jenom čuráme.
Odpoledne nás opouští Miloš, ve Stonařově je pouť a Vlasta má narozky. Ve Světlý je taky pouť, ale my míříme opačným směrem, dále od hradu dále. Já chci do Kežlic, ale místní nás posílají do Kejžlice. No dobrá, tak ať je tedy po vašem. V Kejžlicích jsou prý dvě hospody a na Orlík to bude zítra jenom kousek.
"Kam jsme se to dostali"? Je tady šero, v okolí žádná stodola, jen hlavní silnice na Humpolec. To vám tady v tom Sklepním baru asi brzy usnem. Den končíme kofolou, místní odjíždí na kačery do Světlý a my jdeme hledat les.
Den třetí:
"Že jsme si ale našli pěkný místo na spaní", chválíme sami sebe. "Tak co pak tam máme na dnešek?" Hrad Orlík, osadní místo Skalních orlů. Místo, kde jsem nikdy nebyl a přesto ho znám z dávného vyprávění Velkýho Šéfa Miki Drobečka.
Vyrážíme. Kousek po silnici a hele, támhle na kopci je vidět náš cíl. Pro jistotu se několikrát ptáme na cestu. Jsme trochu zmateni. Tam, kde bychom šli nahoru, nás posílají dolů, tam, kde nám slibují jezírka a lavičky je jenom potok a pak už ani ten ne..
No nic, hrad nám neuteče, stavíme se v Rozkoši na jídlo a zeptáme se místních. Bohatší o srnčí guláš vyrážíme, teď už na jisto. Hrad si prohlížíme raz a dva a hotovo. Je tady na nás moc rušno.  Ustupujeme nejkratší cestou do Humpolce.
"Prosím vás, kudy se dostaneme na nádraží?" Bloudíme ulicemi a vypadá to, že žádný vlakový nádraží v Humpolci není a že je to jen vymyšlený. Stejně jako Hliník. "Ještě jsme nešli kolem rybníka a dál nahoru do kopce. Zkusíme to?" No konečně. Máme to tak akorád. Sedáme do vlaku, míjíme Plačkov a v Havl. Brodě se loučíme s Haukulou.
A to je vše. Počasí nám vyšlo. Ucho, Ústa, Oči jsme viděli a václavky opravdu rostly.