Srpen 2013
Klasika? Roštejn? Rokštejn? Šejna chce na Chvojnici, na Rokštejně jsme byli na jaře a tak vítězí Roštejn. Tady jsme dlouho nebyli. Oťas, Starý Vlk jede taky. Bere harmoniku. To musím vzít kytaru a kotlík na guláš.
Den první:
Jede nás osm. To je jako "Sežere tě medvěd a jedna ti zbyde". Začínáme netradičně v Hospodě u Tomáše. Dnešní úkol je dojít z Batelova do Lovětína, kde bude první bivak. Přes Havlův kopec, místo dalekého výhledu, se blížíme k Lovětínu. Jsme roztroušený, skupinu uzavírá Oťas. Koleno má nový, ale ta rychlost už tam není. Ale kdo ví, jak budeme čundrovat my, až nám bude 70 roků. V Lovětíně v kulturáku hasiči zrovna končí schůzi a začíná diskuse. Pivo, olivy, topínky, toustová pomázanka. Nikdo neví, čí je co. Jen Píďa má jasno. Všechno je to naše. Oťas vytahuje harmoniku, přidáváme se s kytarou, chvilku Standa, chvilku já. Pofín vchází do dveří, přijel si alespoň trochu užít páteční večer. Místní kytarista běží domů pro zpěvníky a vůbec nevnímáme, že je po půlnoci. Standa dává k dobrýmu "Nechtěla panenka cukráře", já vytahuju "Králíky", místní přidávají něco ze svého repertoáru a tak nějak kolem jedný hodiny odcházíme za vesnici spát. Pepíno jede domů, Píďa ještě šmejdí po okolí.
Den druhý:
Je nádherně. Vstáváme, Standa leží v mapě. "Kde, kdo a co uvaříme?". U chaty kousek od nás je ohniště, dřevo, voda, lavička. Tady by to šlo. "My mezitím skočíme do vesnice pro pivo. Co by to bylo za hasiče, kdyby ráno nešli dopíjet sud ze včerejška". Před kulturákem už to žije. "Je to možný, seš to ty? Jak dlouho jsme se neviděli. Čtyřicet let?". Pozvání na kávu a pivo neodmítáme. Miloš nás provází po baráku, po vsi, po zahradě a na cestu nám ještě dává pivo pro kamarády. Vracíme se k ohništi, kde nám polívka už dávno vystydla. Slunce je na poledne a tam někde v dáli tušíme Roštejn, naši další zastávku. Z Růžený, kde Píďa zázrakem sehnal tři lahváče, je to pořád do kopce. Patnáct minut maximálně čtvrt hodiny a jsme na nádvoří. Líbí se nám tady. Je tady teplo a světlo. Pijeme pivo, svačíme, lezeme na věž. Prohlídku, kterou vyhlašuji, nestíháme. Není čas. V kempu u Pařezáku obědváme a čekáme na Oťase, který má tu smůlu, že když konečně dojde, my se zvedáme a pokračujeme dál. Lhotka je naše příští zastávka. Tam budeme spát. Do vesnice vcházíme za tmy. V hospodě Žoudla s kytarou a Zdeněk s banjem. Kolem čtvrt na deset Miloš přivádí ztracenýho Oťase. Přidáváme se k muzikantům. Zpíváme, hrajeme, vedem moudrý řeči. Po půlnoci vedoucí (mimochodem pěkně protivnej) bere číšnici kasírtašku a nám odmítá dát další pivo. "Co je to za člověka?".  Jdeme spát. Za vesnici pod třešeň. Vedle na louce bečej ovce. Jsme utahaný, usínáme i bez počítání.
Den třetí:
Bééé, bééé, dobré ráno. Na jihu Čech souvisle leje, hlásí Dana. Dojídáme zásoby, lanšmíd, vepřovku, paštiku, cihlu. Standa odchází na autobus a s Oťsem se loučíme ve stodole. Nás čeká posledních osm kilometrů do Telče. Šejna přebírá Oťasovu pozici. Loudá se nám kluk jeden a nakonec úplně mizí. Ještě že žijeme ve světě mobilů. "Tak co, bude pršet?". Brigádnice na zahrádce U Zachariáše stahují slunečníky a my se přesouváme blíž k trati. Máme hlad, v hospodě U Nádraží mají jenom studený Ježky. Nevadí, dáme na závěr Ježky. Zvedá se vítr, začíná pršet. Já a Haukula odcházíme na vlak. Píďa, Miloš, Šejna a Česťa čekají na vítěze Brněnské GP.
Jaký to bylo? Není třeba jezdit až bůhvíkam. Batelov, Lovětín, Roštejn, Lhotka, Řásná, Telč. Místa známá a přece neznámá. Užili jsme si. Nejvíc Oťasovo koleno, které Starý Vlk po dvou letech důkladně otestoval. A že jsme nevařili guláš? Někdy příště, slibujem.