Srpen 2010 - klasika.
Tak kampak letos vyrazíme. Cože? Ze Slavonic na Landštejn? Cestou stejnou, jak jsme šli 9. - 11. května 1980? Otevírám "Můj milej deníčku II" a připomínám si čundr před třiceti lety.  Bylo nás tehdy pět. Šejna, Tom, Džamucha, Venca a já. Teď to v trochu jiné sestavě zkusíme projít znovu.
Den první:
Sraz máme u nás na zahradě a pětkou odjíždíme do Slavonic. "Dobrý den. Vy jste určitě místní, můžete nám poradit?", zastavuji ve Slavonicích prvního člověka, kterého potkáváme. "Ne, já jsem z Vyskytný a tebe znám z Rantířovský hospody. A asi vám moc neporadím". Kdo by to řekl. No co, mrknem mezi lidi, dáme pivo a pak se uvidí. Dnes už toho stejně moc nestihnem. V plánu je Muzeum samorostů, Bejčkův mlýn a pak zalézt někam do lesa. Je jasno, pršet určitě nebude. Sedíme na náměstí pod slunečníkem, posloucháme africkou muziku. Zrovna zpívají něco jako "došlo pivo", v překladu to prý znamenáˇ"šaman usnul". Stmívá se a kolem samorostů jdeme za tmy. Ve mlýně meleme pátý přes devátý, pivo a rum. Jsme rádi, že nemusím kofolu. Před spaním ještě vybaluji kytaru, broukáme si staré trampské písně a stříbro měsíce nám na celty padá.
Den druhý:
Probouzíme se do krásného rána. Pod námi projel houbař na mopedu, v dáli řvou pávi, ozývá se střelba. Vracíme se do muzea samorostů, snídáme a dříve, než otevřou penzion, dáváme povel vpřed. Další hospoda je ve Starém městě pod L. Jdeme po červený, krajem rybníků, lesů, hub a vojenských pevností. Vaříme, zpíváme, kocháme se, no pohoda. Píďa se svým vyskakovacím kolenem vždy o kus napřed. "U křížku na nás počkej. Dáme kouřovou." Netušíme, jestli po cestě vůbec nějaký křížek je, ale vychází to. Čeká v první hospodě ve Starým městě. Dvanáctka za třicet a jako menu šišky z mákem. Jedno dáme a jde se jinam. U Šneků mají zavřeno a co támhle dole, to vypadá taky jako hospoda. Je to hospoda a k našemu překvapení zjišťujeme, že hospodskej, Milan se jmenoval, zná Česla, starýho Davida, a že spolu byli na hospodě v Dušejově.
Loučíme se s ním a taky s červenou turistickou, která vede dál po silnici a zkratkou přes BIKEBAR a hráz nádrže stoupáme na Landštejn. "Vylezem nahoru na věž, potom dole v podhradí uvaříme guláš. Pro pivo budem chodit  přes ulici". A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. "Tady spát nebudu, brzo tu zavírají a jsou tu slimáci". "V Blatě je hospoda, zkratkou je to jen 4 km". Takhle nějak začal Standův noční pochod Kanadou. Píďa s vyskakovacím kolenem to vzdal někdy o půl desátý. "Tady si lehnu, dál nejdu. Je tma, před náma bažiny a já ve tmě nevidím." Miloš zůstává s ním, my se brodíme močálem dál. Tam a zpět, do lesa, z lesa, cestou, necestou. A hle, v dálce světla zaplály, to naše oči hledaly. U silnice čteme Klášter. Jsme úplně jinde a nejbližší hospode je  až v Albeři. Přece to nevzdáme. Jde se dál. U Bobase nás vyhnali, u otevřeného zavřeného penzionu se nám ztratil Pofin, pán s kytarou. Na konci vsi jsme konečně našli otevřenou hospodu a za chvíli se i pán s kytarou našel. Dáváme dvě piva a jdeme spát do lesa nad koleje. Je jedna hodina po půlnoci.
Den třetí:
Máme náskok. Tam, kde máme být dnes, byli jme už včera. Sedíme v Osice v kempu, pijeme Ježka, hodnotíme a čekáme na vlak. Jsme všichni. Píďa i Miloš jsou zase s námi.
Den potom:
V pondělí večer dávali v TV Českou Kanadu s Bartoškou a Donutilem. Nic moc. Vůbec totiž neukázali vůdce Standu, průvodce kanadskou tmou, Miloše a potulnýho slepýho mnicha Píďu v bažinách, klopýtajícího Soryho, ztracenýho pána Pofína s kytarou nebo ropáka Haukulu se zeleným paznechtem. A to tam všechno bylo a my jsme to viděli. Ahoj.