Srpen 2009
Na Lipně jsem byl poprvé s Pepkem Mezerovým a Zdeňkem Krebsovým v roce 1969, tj. před čtyřiceti roky. V roce 1974, tj. před pětatřiceti léty, jsme se ze Šejnou a Johnym málem utopili v Černý v Pošumavý a v roce 2007 nás z Lipna vyhnalo počasí. A letos? Jede se už ve středu. Náš cíl je jasný. Pokud nám to počasí dovolí, rychle zdolat Vítkův Kámen a zmizet do vnitrozemí.
Den první:
Dnes toho moc nestihnem. Z Rantířova v 15 hod. tradičním spojem směr Lipno, Horní Planá. Vystupujem skoro za tmy, hledáme hospodu a místo na spaní. Máme štěstí. Našli jsme  útulnou hospůdku a po půl noci nás hospodskej posílá k vodě na svůj pozemek. Spíme na pláži u loděnice. Je teplo, šplouchá voda, fouká vítr. 
Den druhý:
"Poplach, vstávejte, začíná pršet". Mraky těsně nad vodou nevěstí nic dobrého. Koukáme do mapy a vymýšlíme, jak se dostaneme na druhou stranu. Lapínovi to moc nechodí a vzhledem k počasí to bude nejjednodušší z Černý autobusem do Frymburku na převoz.
Dobře jsme to vymysleli, ale špatně provedli. Autobus nám ujel těsně před nosem a déšť nás rozdělil na dvě skupiny. Lapíno, Džamucha, Pepíno počkají na další spoj. Čenda, Pepa, Haukula a já vyrážíme po svých do Dolní Vltavice a dál po druhý straně Lipna na Vítkův Kámen. Sraz je ve Frymburku, dnes večer nebo zítra ráno.
Kopce se ztrácejí v šedých mracích. "Nám to snad zase nevyjde, vždyť tam nahoře prší a stejně nebude nic vidět". "Tak jak? Vylezeme nahoru na horu"? Tři hlasy proti jednomu, že půjdeme spodem. Je to asi rozumný.
A jak tak jdeme, stal se zázrak. Kde se vzalo. tu se vzalo hasičské auto. Míjí nás, děláme opičky a signalizujeme, ať zahouká. Bliká, houká hoří a co to? O kus dál zastavuje. "Hele, ono to má jihlavskou značku a má tam nějakou babu". A to už vystupuje řidič a jestli prý ten s tím knírem (myslel Čendu) není od Jihlavy. To víš, že je. "A ty seš Benda, že jo". "A kam jdete, na Vítkův Kámen? Vylezte nahoru, my vás tam hodíme".
A tak jsme zásluhou Čendovýho kámoše, který s hasičským veteránem projížděl republiku, Vítkův Kámen přece jenom zdolali. To nám bude Džamucha, Lapíno a Pepíno závidět. Večer už jsme zase pohromadě. Spíme na hřišti ve Frymburku. V noci prší.
Den třetí:
Nic neponecháváme náhodě. Budíček v šest, broskvový čaj a nejbližším spojem pryč. Čeká nás další vrcholovka. Kleť. Naštěstí lanovkou. Vystupujeme ve Zlaté Koruně, podél Vltavy přes Plešovice do Holubova a dál v dešti na stanici lanovky. Džamucha si jde svoji variantu, my stoupáme vzhůru. Máme štěstí. Mraky se rozestoupily a my se kocháme. Občerstvení a obohacení o výhledy scházíme dolů. Míjíme Kokotín a zastavujem až v Plešovicích,  kde nás už netrpělivě vyhlíží Džamucha. Spát jdeme hned za hospodu. Hospodský to nerad vidí. Čenda ho uklidňuje. "To víš že jo. Mám dva roky do důchodu a budu ti tady v noci dělat bordel".
Den čtvrtý:
Je čas myslet na návrat. Stíráme rosu, zahlazujeme stopy, jak jsme slíbili včera hospodskýmu a prvním dopoledním vlakem mizíme domů.
A jaké to bylo? Skvělý, jeden z nejhezčích vandrů. To říkám já a to říkají všichni (a pak že jsem jak Ferdyš).